Obyčejní lidé
Pondělí, 26 prosinec, 2005 v 19:29. Autor ozzy666
Následující text sice nemá s filmem nic společného - je to recenze knížky - ale nějak jsem si nemohl pomoct.
Ozzy a Sharon Osbourne a Aimee, Kelly & Jack a Todd Gold
Bylo by naivní si myslet, že titul knihy – Obyčejní lidé – má cokoli polečného s realitou. Snad na planetě narkomanů, alkoholiků a šílenců by rodina Osbourneových mohla zapadnout do průměru běžné populace. Otec Ozzy, zakládající člen legendární hardrockové kapely Black Sabbath, nezřízený piják vodky, co za svůj život vyšňupal tuny kokainu, jeho rázná žena Sharon, dcera židovského hudebního producenta, která po svém otci zdědila nejen obchodní talent, ale i prudkou povahu, a konečně děti Aimee, Kelly a Jack, jež se s popularitou a penězi vyrovnávají každý posvém.
Setkala jsem se s redaktorem časopisu Rolling Stone a chtěla, aby dali Ozzyho na obálku. Redaktor mi vysvětlil, že je Ozzy příliš starý.
Jméno Ozzy Osbourne znamená v historii populární hudby jistě mnoho, ovšem zákony vesmíru jsou neúprosné a i ty největší hvězdy stárnou. Fanoušci, kteří před dvaceti lety obdivovali chlapíka za to, že ukusoval netopýrům hlavy, dnes mají vlastní děti, pro které je Ozzy jen někým, kdo se narodil ve stejný rok, jako jejich dědeček. Někdy však stačí ten správný impuls a veterán se vrátí na výsluní. Pubescentská obliba všeho "špatného", "nevhodného" a "zakázaného" je v každé generaci neměnnou konstantou, a tak tím nejlepším impulzem pro explozi Ozzyho popularity byla reality show Osbourneovy. Zdatná obchodnice Sharon domluvila s hudební stanicí kabelové televize MTV, že jejich rodinu budou několik měsíců nonstop snímat kamery... a pak se uvidí. Výsledkem byla atomová bomba.
Jako malý jsem byl stále špinavý a zapáchal jsem. Proto jsem po letech utratil peníze vydělané hudbou za drogy a pořádně silnou kolínskou.
Kniha Obyčejní lidé však naštěstí nepojednává pouze o reality show. Mapuje dětství a mládí hlavních protagonistů, jejich vstup do šoubyznysu; prostě životní příběh každého člana rodiny, speciálně Ozzyho a Sharon. Text jsou sepsané a upravené rozhovory, z nichž nejzajímavější jsou právě vyprávění Ozzyho a Sharon, jejichž osudy nikdy nebyly procházkou růžovým sadem, a tudíž nepostrádají velice syrovou autenticitu. (Ozzy pocházel z dělnické rodiny, měl pět sourozenců, jako dislektik nezvládal školu, otec byl primitiv a alkoholik. Otec Sharon naproti tomu neprozřetelně odmítl dělat manažera začínajícím Beatles.) Jednotlivé kapitoly knihy mají dost rozdílnou úroveň – v závislosti na tom a čem pojednávají a kdo je vypráví. Typicky názory a komentáře dětí odpovídají jejich věku a nenabízejí celkem nic zajímvého. Nicméně osudy rodiny jsou natolik nenormální, že čtenáře snadno upoutají – především v první polovině knihy. Část popisující průběh reality show už v sobě nemá patřičně živočišný náboj a postupně přechází v mělké plácání o ničem.
Co to děláš, ty hulvátský homouši?
Co bohužel knihu sráží na kolena, je překlad. Tuto práci by měl dělat člověk, jemuž je dané téma blízké. A to bohužel není tento případ. Pro interpretaci Ozzyho sprosťáren byl zvolen prkenný, důsledně spisovný přepis, takže podnapilý rocker zní spíš jako kultivovaný Marek Eben, než někdo, kdo použije v jedné minutě dvacetkrát slovo fuck. Tón nepochopitelně není hovorový a slova jako jenž a nýbrž chutnají jak šmirgl v krku. Nevíc je někdy obtížné vydedukovat skutečný význam vět, nemluvě o nepřesném překladu reálií (hra Playstation, poslouchal jsem Fleetwooda Maca, vystupoval v představeních South Park...).
Dostat se na jeviště a zpívat s Paulem McCartneym splnilo můj celoživotní sen. Se všípoctivostí musím říct, že to byl jeden z největších okamžiků mého života.
Překvapivý je přistup Ozzyho a Sharon k hudbě. Kdo by řekl, že Ozzy nevydrží poslouchat jeden žánr moc dlouho (když sledujete tři hodiny jeden druh hudby, přijdete o rozum), že si jako kluk představoval, že je členem Beatles, a že se Sharon v dívčích letech platonicky zamilovala do soulového zpěváka Sama Cooka (byl to nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla, ale v očích mého otce byl každý gay).
Mám jasné názory na alkohol, drogy a sex. Skoro mě zabily. Neznám pro své děti lepší příklad naž svou zkaženou minulost. Děti ale dělají pravý opak toho, k čemu je nabádají rodiče.
Ozzy je rozhodně sympatický v tom, že poctivě líčí všechny své peripetie – fetování, chlast, násilí, satanismus a zhovadilosti – jako své životní neštěstí. Uvědomuje si, že na dementním chování a sebezničujícím životním stylu není nic cool a je dalek toho, aby se svým chováním hloupě chlubil. V tom se možná rozchází s řadou fanoušků, které na něm přitahuje právě jeho dekadence a snaží se mu v ní vyrovnat. Po přečtení knihy si leckterý čtenář možná bude muset svůj černobílý názor na Ozzyho Osbournea poopravit.
Rubrika Mimo mísu